Anna Vovsová - Ladič

Ukázka z textu

Letadlo krouží nad Prahou, je vidět tenký našedlý proužek, to je řeka, z reproduktorů hraje Smetanova Vltava a on je připoutaný k sedadlu a čelem se opírá o okýnko, někde tam pod ním je čtvrť, kterou tak důvěrně znal. Pár ulic, náměstí, jehož vnitřní část vyplňoval parčík s vysokými stromy, borovicemi. Musely to být borovice, matka vždycky říkala, že si za nimi představuje moře, Středozemní moře. I domy lemující to náměstí působily středozemně, byly bílé, s téměř rovnými střechami, a když se navíc koncem jara vystrčily před vchody palmy a oleandry, to se potom celá ta scenérie ještě víc moři přiblížila. Matka tvrdila, že slyší jeho hučení, jen ať se dobře zaposlouchá, že ho taky uslyší.
Někdy stávali jen tak u okna a dívali se na náměstí, na borovice, v jejichž středu byl i v nejprudším horku neproniknutelný stín. Někdy mu matka přiložila k uchu mušli, a to pak taky uslyšel hučení.
A potom, o několik let později, stával na břehu oceánu a představoval si, že ten nekonečný burácivý zvuk vychází z mušle, kterou mu drží matka u ucha, v okně jejich starého bytu.